„Zářivý fenomén“ – tak obdivně nazval Zlín Le Corbusier při návštěvě v roce 1935. Zlín byl skutečně v tu dobu, v kontextu hospodářské krize, těžko uvěřitelným zázrakem. Ztělesňoval mnoho ideálů avantgardy funkcionalistů, a možná byl i realizací sociální utopie. Baťův manažerský úsudek a empatie vedly k vytvoření skutečného impéria, nového světa s osobitou kulturou i společností. Přesto sklízel kapitalista Baťa od levicových architektů kritiku, i když se jejich koncepce v mnoha principech shodovaly. Např. ideu minimálního bydlení naplnil právě Baťa mnohem lépe, ne však v podobě koldomů, ale rodinných domků – podle hesla „Pracovat společně, individuálně žít“.

Klíčem Baťova úspěchu byl tayloristický přístup a fordovská pásová výroba. Inovace, již jako inspiraci našel v zámoří, přinesla navýšení produkce, počtu zaměstnanců i proměnu továrny a města. Baťova stavební a projektová kancelář vypracovala regulační plán nejen pro Zlín (Gahura 1924), ale i pro budoucí „kolonie“, kterými Baťa svůj holding rozšiřoval doslova po všech kontinentech. Základem jsou typické tovární haly s modulem 6,15 m (20 stop) železobetonového skeletu s cihelnou vyzdívkou – stejná konstrukce se uplatnila pro všechny veřejné stavby (školy, nemocnice, Baťův mrakodrap). Jádro obklopují kolonie unifikovaných cihelných domků s betonovými překlady. Měřítkem je továrna pro 5 000 zaměstnanců a sídlo s dvojnásobkem obyvatel. Důležitá byla dopravní infrastruktura – každé sídlo muselo být napojeno na železniční a lodní dopravu, a tak Baťa budoval silniční a železniční trasy i vodní cesty (Baťův kanál).

Firma Baťa prosperovala pod vedením Jana A. Bati až do 2. světové války. Její osobitá kultura vstoupila do dějin architektury i designu – zlínská průmyslovka, či filmové ateliéry jsou dodnes pojmem. Stejně tak se skoro v každém českém městě najde typický obchodní dům Baťa.