Pražský hrad je památkou jedinečného historického i národního významu. Ve 20. století prošel řadou úprav, které navazovaly na jeho dosavadní tisíciletý vývoj a měly za cíl reinterpretovat složitý areál z občasného sídla rakouských císařů na rezidenci prezidentasamostatné republiky. Kromě reprezentativnosti měl Hrad plnit do jisté míry i ideologickou funkci. Nutno však podotknout, že ani doba nejtužší totality se v tomto směru na podobě Hradu příliš nepodepsala.

Velkolepá akce obnovy s sebou nesla ještě jeden rozměr, a sice vědecký: znamenala neobyčejný pokrok v poznání historického stavitelství a stejně důležité tříbení principů památkové péče. 

V letech 1920 – 1970 prošli Hradem význační architekti doby – Josip Plečnik, Otto Rothmayer – Plečnikův žák a asistent, jehož podíl je pro dnešní podobu Hradu velmi významný, avantgardní Pavel Janák, po něm kdysi přísný konstruktivista Jaroslav Fragner. V 60. letech tu byli i další tvůrci – bruselští protagonisté František Cubr a Josef Hrubý (Obrazárna Pražského hradu), Josef Hlavatý (Dům čs. dětí ve Starém purkrabství), Jan Sokol (Zlatá brána Katedrály). Mnozí z nich se po letech „bouřlivého mládí“ obrátili k tvorbě respektující práci svých předchůdců. Vytvořili sjednocené dílo, které se stylově rozpíná od wagneriánsky dekorativní moderny, přes subtilní konstruktivismus až k „bruselu“, jenž spojuje klasicizující tón vznešenosti a úcty k historii. 

Po Fragnerově smrti zůstal post hradního architekta oficiálně neobsazen, a to až do příchodu Václava Havla, který k práci pozval slavného designéra Bořka Šípka.

Mnohé z těchto zdařilých úprav bylo bohužel zničeno, avšak i Havlovo „otevírání Hradu“ přineslo několik zajímavých realizací – za všechny: tunel v Jelením příkopu od Petra Hlaváčka a Josefa Pleskota, či oranžerie od Evy Jiřičné.