Oba Zvíkovské mosty ležící na silnici z Mirovic do Milevska, patří k našim nejvyšším mostům. Jsou 252 m dlouhé, 10 m široké, 70 – 75 m nad dnem údolí a 30 m nad úrovní hladiny přehradního jezera. Jejich výstavbu nad napouštěnou Orlickou přehradou umožnila moderní technologie letmé betonáže.

Se stavbou Orlické přehrady bylo nutné postavit přes údolí Vltavy a Otavy nové mosty. Vzhledem k nedostatku oceli, se uvažovalo o konstrukci ze železobetonu. Velká výška mostu nad údolím a zvedající se hladina jezera vylučovala použití skruže a tím i návrh betonového obloukového mostu. Nejvhodnějším řešením bylo použití novinky v mostním stavitelství, letmé betonáže konstrukce z předpjatého betonu.

Navrženy a realizovány byly tedy dva stejné mosty (až na výšku pilířů) s rozpětím 42 + 84 + 84 + 42 m. Komorový, třístěnný příčný řez je proměnné výšky od 5,1 m u pilířů do 1,9 m ve středu polí. Letmá betonáž probíhala od pilíře souměrně na obě strany. Délka jednoho betonážního záběru (lamely) byla 3 m a maximální váha 100 t. Po třech dnech se lamela připnula ke starší konstrukci předpínacími kabely a betonážní vozík, který se pohyboval po hotové konstrukci, se vysunul do další polohy.

Betonážní vozík, navržený Janem Vítkem, byl proti současným zahraničním vozíkům úspornější. Bednění bylo rozděleno na dvě části. Vozík nesl pouze polovinu váhy nové lamely a druhou polovinu neslo posuvné bednění uchycené do dna hotové části. To zmenšilo váhu vozíku. Řešení potom začali používat i zahraniční výrobci betonážních vozíků.

Mosty měly ve středu rozpětí kloub. Zkušenost ukázala, že tehdejší teorie dotvarování betonu neodpovídá skutečnosti a mosty se značně prohnuly. Nadměrný průhyb byl odstraněn zrušením kloubů a dodatečným předpětím.