Veloký nedostatek bytů po 2. světové válce byl v Evropě impulzem, pro rozvoj panelové výstavby. Její začátky sahají až do 20. let minulého století. V Československu začala využívat beton pro bytovou výstavbu firma Baťa. Proto byl po válce Zlín (pozdější Gottwaldov) základnou rozvoje této technologie. Výhodou technologie, která využívala velkorozměrové železobetonové prvky, byla nízká cena, a především „rychlá výstavba“.

Výstavbu prvního čtyřpodlažního domu, postaveného podle návrhu Hynka Adamce a Bohumíra Kuly, umožnil i ve Zlíně vyrobený nový typ jeřábu. Dům označený G 40 (Gottwaldov 40 bytů) byl postaven za 4 měsíce a začal se stavět po celé republice. Po něm následovaly další typy z Gottwaldova (G 55, G 57, G 58), nazvané již podle roku návrhu. Tyto domy měly ještě řadu ozdobných prvků, které se později vytratily. Prvním větším sídlištěm v Praze bylo sídliště Zelená liška. Vývoj pokračoval soustavami T 0X B, VVÚ ETA až k typu OP 1.11. V osmdesátých letech byl ze Švédska dovezen typ Larsen-Nilsen. Podle výroben – Pref, kde se panely vyráběly, existuje mnoho krajských variant. Po roce 1990 výstavba panelových domů prakticky ustala. V té době bydlelo v panelových domech přes 3 mil. obyvatel.

Nejvyšším panelovým domem je Kupa v Praze na Jižním Městě s 23 patry, nejdelším je dvanáctipodlažní dům se 400 byty v pražských Bohnicích. Dům je 300 m dlouhý a má 18 vchodů. Nejznámějším domem s panelovou fasádou je Tančící dům v Praze.

Panelová výstavba znamenala nejen byty pro tisíce rodin, ale i výrazně vyšší bytový standard. Ústřední topení, studená a teplá voda nebo sociální zařízení v bytě nebylo před zahájením výstavby panelových domů v bytech obvyklé.

Problémem této výstavby je, že modernizace bytů v panelových domech začala na rozdíl od západní Evropy až po roce 1990. Panelová sídliště dnes představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Přesto se obrací pozornost k historii jejich vzniku, významu a sociální i kulturní funkci teprve v posledních letech.