Pardubické nádraží představuje nejen důležitý spojovací uzel na trati Praha – Olomouc, ale zejména jeden z vrcholů poválečného funkcionalismu. Víceúčelová „cihlová“ budova dominující Pernerovu náměstí (bohužel dnes zabráno terminálem autobusů) je společným dílem Plečnikova žáka Karla Řepy, Karla Kalvody a drážního specialisty Josefa Dandy. Zároveň je jednou z největších nádražních budov u nás.

Potřeba posílení obslužnosti železničního uzle v Pardubicích byla pociťována už před válkou. Původní novorenesanční nádraží (upravované 1908) bylo nadto silně poškozeno nálety, a tak došlo na výstavbu zcela nové budovy na nedaleké ploše zničeného cukrovaru. Zadání užší soutěže žádalo nádražní objekt spojit s poštou, hotelem, a dokonce suterénním kinem.

Budova na půdorysu „T“ sestává z nízké táhlé podnože odbavovací a příjezdové haly, dopravní kanceláře a řízení stavědlové věže. Západní křídlo, ukončené čtyřpodlažním bytovým domem, skrývá další technické zázemí a dále zdravotní a sociální služby. Horizontalitu výpravní budovy vyvažuje vertikála hotelu, vetknutá do středu kompozice. Ta vstupuje do náměstí přísnou bezokennou fasádou s červeným keramickým obkladem, který rastrem široké kanelury evokuje monumentalitu vysokého řádu. Je to však prvek, který připomene plečnikovské školení autora spíše než sorelu doby svého vzniku. Ostatní členění fasády nezapře vnitřní dispozice stavby – vertikální okna sledující průběh schodiště, široká okna pokojů, nárožní balkónky hledící do kolejiště, nebo luxferové výplně světlíků haly. Interiérům dominuje přehlednost, vzdušnost a jistá dekorativnost, která se již hlásí k bruselskému stylu. Výtvarným motivem zákaznické haly jsou dvě skleněné mozaiky (Richard Lander, Jaroslav Moravec) s motivy času a cestování na protilehlých čelních stěnách.