Systém stálého opevnění, který vybudovala Československá republika v zhoršující se mezinárodní situaci 30. let, je považován za jeden z nejpropracovanějších v Evropě. Kombinoval objekty lehké a těžké obrany s protipěchotními a protitankovými překážkovými úseky, kromě pohraničních linií vznikaly i pásy vnitrozemské, tzv. příčky, chránicí strategicky důležité oblasti. Bohužel náročná výstavba probíhala velmi pomalu, a ještě v průběhu prací byla ujasňována strategická koncepce. Nakonec bylo z plánovaných 1 276 pěchotních srubů dobudováno jen 263. Systém mělo doplnit více než 15 000 lehkých pevností. Prokázat funkčnost opevnění už ovšem nebyla příležitost. Po Mnichovské dohodě se ocitla značná část obranného valu v zabraném území a okamžitě se stala součástí arzenálu třetí říše, ať už jako zdroj válečného materiálu, strategického know-how, nebo jako cvičiště pro německé vojáky. Některé z pevností nakonec přece jen prošly i ostrým bojem, když na sklonku války posloužily jako bašty ustupujícím okupantům. Po válce byly některé z objektů opraveny jako protiatomové kryty, mnoho jich je ovšem dosud ve špatném stavu, byť se těší rostoucímu zájmu turistů, členů spolků vojenské historie, případně i památkové ochraně.

Rozhodnutí vybudovat stálé opevnění bylo v situaci Československa 30. let nasnadě. Na rozdíl od nedostatku vojenských sil disponovalo totiž vyspělým stavebnictvím a dobrou materiální základnou. Zkušenosti s betonovými stavbami byly již značné, byli tu i uznávaní odborníci a dostatek stavebních firem s volnou kapacitou. V počátku proběhly četné zkoušky kvality betonu, které precizovaly jeho složení v souvrstvích s různou zrnitostí plniva, odzkoušeny byly i ocelové výztuže, stejně jako např. systém větrání či velikosti střílen. Samotná výstavba pak byla po úsecích svěřena lokálním i větším stavebním firmám.